10. Díl - Překonání strachu a „špatných“ zkušeností aneb Za zranitelností je největší síla

Další mojí výzvou ohledně překonání strachu, na jejíž realizaci jsem si „chvíli“ potřebovala počkat byly vlastně dvě věci, které spolu v mém nitru nějakým způsobem souvisely…

Před třemi lety jsem si při bruslení na ledě zlomila zápěstí. Poměrně záhy po tom mi došlo, proč se mi to stalo, a tím pádem už Vesmír neměl důvod mě nějak dlouho tím trápit*.

Takže v tom mém případě mi přišly určité netradiční postupy (o těch konkrétněji až někdy jindy), kdy se zápěstí zhojilo za polovinu času, kterou původně předpovídali lékaři.. Byl to pro mě další z pozitivních přínosů tohoto mého úrazu, ale ten pád byl pro mě opravdu tak otřesným zážitkem, že jsem získala k bruslení jako takovému velký respekt..

A pak běžely týdny a měsíce a přicházely jiné výzvy, které pro mě měly aktuálně větší prioritu, takže jsem návrat na brusle lehce poodsunula..

*Poznámka autora :-) události tohoto druhu si totiž do života přitahujeme jen proto, aby nás přibrzdily, nebo námi otřásly a přinesly nám určitá uvědomění, ke kterým jsme do té doby nebyly schopni jiným způsobem dojít (zkrátka, aby se nám rozsvítilo)… A jakmile je účel splněn, tak Vesmír už nemá důvod nechat nás se v tom patlat..

No a letos v září (2020), po třech letech od úrazu, jsem se jednoho dne probudila s jasným impulsem, že jsem připravená strachem z bruslení projít..  

Tehdy, před třemi lety, těsně před tím pádem, jsem si splnila sen a koupila si i kolečkové brusle, na kterých jsem do letoška nikdy nebruslila. Takže jsem to propojila. Po třech letech pauzy jdu bruslit a zároveň poprvé na kolečkových bruslích.. Byla jsem napjatá, a zároveň jsem se moc těšila…

A klaplo to. I tady platilo to, že všechno má své správné načasování, protože  jak jsem se postavila na brusle, strach byl pryč.. Mám ještě co trénovat, ale pro mě je hlavní, že zase bruslím..

 Video si může pustit kliknutím na tento text.

No, a aby toho nebylo málo, všechno se poskládalo tak, že hned druhý den jsem dopoledne bruslila a odpoledne jsem se vydala, s kamarádkou a jejími dětmi, do lanového centra, kde jsem si už dlouho přála vyzkoušet jaké to je pohybovat se v korunách stromů a překonávat různé překážky.

Jak už jsem psala v předešlém článku strach z výšek už jsem před pár lety překonala, ale do teď to bylo v případech, že jste sice vysoko, ale pořád máte pevnou půdu pod nohama..

Tohle byla pro mě další úroveň. Zajímalo mě, jak se budu cítit, když budu vysoko a ještě k tomu na něčem vratkém..

Když jsem na prvním stanovišti viděla, jak se kamarádka přede mnou zasekla na provaze v polovině překážky, bezmocně se tam houpala  a nemohla tam ani zpět, tak mě to trošku znejistělo a musela jsem se chvíli uvnitřnit a prodýchat to, než jsem to dala.. Ale pak jsem se rozjela.. Všechno ze mě opadlo a opravdu jsem si to užila.. 

Můžete mrknout na video na tomto odkázku..

Ne poprvé jsem si potvrdila, že je to opravdu jen v naší hlavě.. Stačí jen tělu umožnit, aby se sladilo s prostředím (při bruslení, lezení po stromech i jinde), a ono si samo najde tu rovnováhu a ty správné pohyby, které jsou potřeba..

A ještě jeden postřeh z těchto mých dvou akčních dnů mám.. Těmito zážitky jsem si v praxi, už po několikáté, prožila to, že pokud se otevřeme své zranitelnosti (ať už je to v jakémkoli ohledu.. třeba i když  řekneme někomu pravdivě, co zrovna cítíme..) a projdeme tím strachem, že nás někdo, nebo něco zraní a jdeme „do akce“ i přes to všechno, čeká tam za tím vším na nás nesmírná síla, která nás totálně vystuží a stabilizuje a dokonce i vyživí..

Já jsem ty dva dny skoro nepotřebovala jíst.. Tím, že jsem těmi strachy prošla, jsem umožnila, aby energii, kterou jsem do té doby plýtvala a spotřebovávala na dlouhodobé zabývání se těmi zátěžovými pocity teď tělíčko mohlo využít pro svoji výživu, a navíc mě naplnilo to, že jsem dělala něco, co jsem si opravdu užívala a radovala jsem se z toho.. A o to tady přece jde..

Rozhodně to pro mě nebylo jen o tom, že už zase můžu dělat, co mě baví.., ale všechny ty prožitky a ta uvědomění, která mi to přineslo mě teď silně podporují i v mém dalším působení v osobním i pracovním životě a ulehčují mi procházet dalšími změnami, které ke mně přicházejí jedna za druhou…

Co ale mám potřebu zdůraznit je, že smysluplné také je sám sebe opravdu vnímat a rozlišovat, jestli nás do podobných akcí, které jsem popsala, vede EGO závislé na adrenalinu a na tom dokazovat sobě i druhým jak jsme dobří, a tím, alespoň na čas (prostřednictvím obdivu druhých), přehlušit někde hluboko v nás uložené pocity své vlastní nedostatečnosti a pochybnosti o sobě…

NEBO

jestli impulsy k takovému konání vycházej z hloubi naší duše, která nás tím, v ten nejvhodnější čas, vede k uzdravení v určitých ohledech, které jsou potřeba pro naši další cestu.. Abychom po ní zvládli jít nadále s lehkostí, radostí, v souladu s láskou a světlem, kterými jsme..