Strach ze ztráty (života, blízkého člověka, střechy nad hlavou atd.), Strach pobývání v prostorách společně s velkým počtem lidí a Strach z malých uzavřených prostorů..
A neb JAK JSEM se přihlásila NA NATÁČENÍ FILMU, abych uzdravila své STRACHY..
Jak už jsem psala v předešlých článcích, METAMORFNÍ TECHNIKA mi umožnila zvědomit si a propustit moje podvědomá přesvědčení a vzorce, které jsem si utvořila už v době mého nitroděložního vývoje („u maminky v bříšku“), a které do té doby zátěžově ovlivňovaly většinu mého tehdejšího života, což způsobovalo, že jsem byla pohlcena STRACHEM, ÚZKOSTMI a POCHYBNOSTMI ve většině oblastí mého života (zdraví, vztahy, hojnost, práce atd.). Na základě odlehčení od těchto zátěží, se mi otevřela možnost zavnímat svoji VNITŘNÍ SÍLU, STABILITU, JISTOTU SAMA SEBOU a možnost postupného nalézání svého, do té doby neobjeveného, potenciálu a dalších a dalších „nových“ schopností a talentů..
A jedním z přínosů tohoto mého uzdravení je i nabytá ODVAHA procházet STRACHEM bez toho, že by mě jakkoli paralyzoval a, v mnoha případech, už jdu těmto situacím i naproti, a život je tak stále snazší a snazší..
STRACH MÁME totiž VŠICHNI, i ti „ÚSPĚŠNÍ a HRDINOVÉ“.. S tím rozdílem, že oni přijímají ty nekomfortní výzvy, které k nim přicházejí a svým strachem procházejí, aniž by se jím nechali pohltit..
Když vnímáte, že se, třeba i dlouhé roky, točíte v bludném kruhu nespokojenosti, strachu a pochybností.. Když dosáhnete bodu, kdy vás to tak vyčerpá, nebo tak „zdravě naštve“, že uslyšíte volání své duše a rozhodnete se, že svůj život chcete změnit, máte možnost zvolit METAMORFNÍ TECHNIKU, aby vám pomohla odlehčit to, co vás do teď nevědomě zatěžovalo. A vy pak postupně více a hlouběji vnímáte sami sebe a to, co je s vámi opravdu v souladu. Měníte pohled na věc (v tom, co se dříve zdálo neřešitelné, přestáváte vidět problém) a nacházíte větší a větší ODVAHU věci a situace měnit a procházet s čím dál tím větší lehkostí, STRACHEM, který vás dříve paralyzoval…
A na základě toho, dříve nebo později, začnete sami k sobě přitahovat výzvy, které, když do nich jdete a zvládnete je (a věřte mi, že je vždy zvládnete) jsou těmi podporujícími zkušenostmi, které vám ukazují, jak hluboké odlehčující změny ve vás proběhly a umožňují vám být si stále jistější sami sebou, svými schopnostmi a svojí sílou. Jediné, co je potřeba, je VYTRVAT a nezabalit to hned po prvním nezdaru (pokud k němu dojde).
A já mám záměr podělit se s vámi o jednu z takových mých zkušeností..
Nikdy jsem neměla ambice být slavná a nikdy mě nelákalo hrát ve filmu.. Ale mám kolem sebe pár přátel, kteří vyhledávají konkurzy a baví je být součástí komparzů, oblékat si různé dobové oblečení, hrát, že jsou někdo jiný.. Velmi si to užívají a ještě za to dostanou zaplaceno…
Mnohokrát mě lákali, abych se k nim taky přidala a vyzkoušela si to, ale mně přišlo úplně mimo, abych čekala někde v zimě několik hodin (nejlépe několik dní po sobě) na to, abych se pak mihla někde v davu v rámci zaplnění nějaké filmové scény nebo reklamy, a pak ten záběr byl nakonec stejně vystřižený.. Tak za to mi to opravdu nestálo..
… až do jednoho zářijového dne roku 2015. Bylo to ve stejném roce, kdy jsem se o několik měsíců dříve odvážila zrealizovat první veřejnou výstavu mých obrázků, o které si můžete přečíst ve článku METAMORFNÍ TECHNIKA a JÁ – 7. díl…
Toho dne mi, jako již mnohokrát, kamarádka přeposlala smsku od jedné filmové společnosti… Když jsem zprávu přečetla, k mému údivu, mi bylo okamžitě jasné, že do tohoto natáčení tedy opravdu jdu, a ani na vteřinu mě nenapadlo, že by mě při tom konkurzu nevybraly…
V smsce nebyly žádné konkrétní informace. Psali, že to bude francouzský válečný film a že scény tady ve Varech se budou natáčet někdy v listopadu.. V tu chvíli jsem netušila, co tohle moje rozhodnutí všechno aktivuje, jen jsem VĚDĚLA, že si TÍM POTŘEBUJI PROJÍT..
Okamžitě jsem se, požadovaným způsobem (přes SMS) přihlásila na konkurz, a tak rozjela AKCI, která probíhala zhruba dva měsíce a velmi mě posunula v hloubce poznání sama sebe, uvědomění si své vnitřní síly, v propojení se se svojí stabilitou a v jistotě sama sebou..
Zhruba dva týdny po přihlášení nadešel den „D“, den konkurzu. Ten probíhal po celý den a všichni mí přátelé, kteří měli záměr ho absolvovat, se domluvili, že tam půjdou až odpoledne po práci. Já jsem to, naopak, kvůli objednaným klientům, potřebovala zvládnout během dopoledne, přesněji během dvou určitých hodin. Tak jsem se tam vydala sama..
Cestou tam jsem se cítila opravdu v pohodě.. Horší bylo, když jsem přišla do foyer (foajé) malého sálu hotelu, kde se konkurz konal. Překonávání sama sebe se započalo.. V poměrně malém prostoru foyer už v té chvíli čekalo, dle mého odhadu, něco přes sto lidiček v několikařadé frontě.
Pro někoho prostě normálka. Ale pro mě, která jsem měla, do té doby, fobii z pobývání v davu lidí a cítila paniku z té změti různorodých navzájem se prolínající i tříštících energií, byla velká výzva setrvat v tom prostoru, soustředit se na vyplnění dotazníku s mnoha, pro mě v tu chvíli, nesmyslnými otázkami a pak se zařadit do té příšerné fronty sevřená v šachu více než stovkou dalších lidí, a navíc vědět, že to potřebuji mít nejpozději za hoďku a půl za sebou..
Prvních půl hodiny se mi zdálo nekonečných. Šlo to celkem rychle. Na konci fronty asistentky každému změřily základní míry kvůli případnému kostýmu a další štací byl nějaký asistent, který si od každého vzal dotazník, ověřil si pár věcí a po jednom odesílal lidičky do místnosti, kde fotograf dělat záběry pro režiséra (podle toho on pak další dny vybíral, kdo se mu pro scény hodí a kdo ne)…
Jenže dav neubýval. Ti, co už byli vyfoceni sice odcházeli, ale současně průběžně přicházeli zase noví a noví uchazeči.. Takže v hale bylo konstantně něco přes stovku lidí.. Po té půlhodině, kdy jsem vyloženě trpěla a rozhodovala se jestli omdlím teď, nebo až za chvíli, mi bylo jasné, že pokud tím chci úspěšně projít (a o tom jsem ani na chvíli nezapochybovala), potřebuji změnit taktiku.. V tu chvíli se něco změnilo.. Tím, rozhodnutím, že to zvládnu, se hluboko ve mně něco probudilo a já vnímala jakoby mě někdo vzal za ruku a říkal, co mám dělat..
Začaly mi chodit různé modlitbičky a podpůrné věty a najednou jsem vnímala velikánskou neviditelnou podporu, která ke mně přicházela odněkud z hloubi mého nitra, a já tak cítila doslova hmatatelnou ochranu a bezpečí. Další desítky minut jsem se dokonce bavila historkami z natáčení dvou pánů (mohlo jim být tak sedmdesát), kteří stáli ve frontě přede mnou, a z jejich vyprávění se mohlo zdát, že celý život nedělají nic jiného, než chodí po konkurzech a hrají v komparzech po celé republice.. V tomto duchu jsem plynule prošla změřením, odpověděla již zmíněnému asistentovi na jeho dotazy.. A, ani nevím jak, jsem se ocitla před fotografem. V té chvíli jsem už byla tak v pohodě, že jsem si to focení opravdu užila a byla při tom taková legrace, že se mi odtamtud ani nechtělo..
A, světe div se, to všechno mi zabralo přesně hodinu a půl, kterou jsem na to měla vytýčenou..
Tenkrát jsem to moc nevnímala, ale teď, zpětně, už je mi jasné, že ten tlak, kterému jsem se „dobrovolně“ vystavila ze mě vymáčknul to nejlepší.. Podařilo se mi tak, v této, pro mě, hraniční situaci propojit se svojí vnitřní moudrostí (se svojí intuicí) a následovat její vedení tím způsobem, že jsem zaměřila svoji pozornost sama na sebe a na přítomný okamžik, a tím se odpojila od toho, co mě do té doby tak stresovalo. Tak se mi podařilo nechat vše přítomně plynout. A v takovém naladění člověk přestává blokovat proud života, a umožňuje, aby zapadalo jedno do druhého a vše se děje přirozeně, jak má…
Z konkurzu jsem odcházela ze stejně SKÁLOPEVNOU JISTOTOU, že MĚ VYBEROU, se kterou jsem se na ten konkurz přihlašovala..
No, a za necelé tři týdny mi přišla smska s pozváním na kostýmovou zkoušku…
Na tu jsem opět šla sama, protože ze všech těch mých přátel, kteří se na konkurz přihlásili, vybrali jen jednu kamarádku a ta měla jiné termíny natáčení než já..
Když jsem se ohlásila na daném místě, začalo se mi rozkrývat, co se vlastně bude dít. Dostala jsem cedulku s číslem scény a s nápisem: „ŽIDOVSKÁ RODINA č. 2 – MATKA“.
Ihned se mi zvědomil vhled* jednoho z úseků mého minulého válečného života (byla jsem těhotná Židovka v koncentráku), který jsem měla nějakou dobu před tím. Už delší dobu jsem se celkem intenzivně věnovala uzdravení pozůstatků z toho života, které velmi zátěžově zasahovali do několika oblastí mojí přítomnosti, a v tu chvíli mi došlo, co je dalším záměrem této mojí „filmové terapie“. ODPOJIT SE OD ZÁTĚŽOVÝCH PŘESVĚDČENÍ z té HLUBOKÉ MINULOSTI..
Pak už mi to Vesmír servíroval dost hustě jedno za druhým.. Nejdřív mě nasměrovali ke kostymérce – zhruba šedesátiletá Francouzka mi začala nosit oblečení, ze kterého mě chytala deprese. Všechno černé barvy, včetně kabátu, baretu i bot (černou fakt nemusím), a když mi podala něco jako lesklé studivé kombiné a tu starodávnou dobovou podprsenku, tak jsem si myslela, že si ze mě dělá legraci. Ale nedělala.. Prosila jsem o něco jiného, a že spodní prádlo si nechám svoje. Vždyť to pod tím oblečení přece vidět nebude.. Ale přehlasovala mě.. Nakonec jsem to vzdala, oblékla se do „té krásy“ a pokračovala do maskérny, která byla další etapou dolaďování mé vizáže „Hollywoodské superstar“..
Když jsem se seznámila s maskérkou, cca sedmdesátiletou paní, úplně mě to hodilo do „jiné doby“. Hlavou mi blesklo: „Jak to, že tu všichni vypadají jak ze třicátých let?“ Ale na další detektivní úvahy už jsem neměla čas, protože jsem byla usazena před zrcadlo, a začaly úpravy. Zastřihla mi, naondulovala a zasíťkovala vlasy a nakonec přisponkovala apartní baret…
V tu chvíli mi vyhrkly slzy do očí. Podívala jsem se totiž do zrcadla a tam neviděla sebe, ale moji milovanou babičku (maminky maminku), která zemřela už před mnoho lety.. Vypadala jsem přesně jako ona na svatební fotce… To mě úplně dostalo a měla jsem co dělat, abych se zklidnila a mohla absolvovat kontrolní focení, aby pan režisér viděl, jak mi o na kameře bude slušet..
Když to člověk nezažije a nemá při tom hluboko v sobě ta svá „bebíčka“, která jsem v tu dobu měla já, tak si ty pocity nejspíš úplně nedokáže představit, ale pro mě ty necelé dvě hodiny kostýmní zkoušky byly stejným nátlakem, omezením svobody a bolestí ze ztráty milovaného člověka, jako v tom vhledu* z koncentračního tábora, o kterém jsem se už zmiňovala..
*vhled = za bdělého stavu člověk vnímá určitý výjev (minulost, budoucnost..); v mém případě jsem vždy viděla určitý výřez z toho minulého života, jako když se koukáte na videoklip a slyšíte to i se zvukem, cítíte kouř.., zkrátka to vnímáte všemi smysly, stejně, jako kdybyste tam zrovna byli.. Prostě řečeno, to znovu prožíváte..
Přiznám se, že po tomhle zážitku se mi na to natáčení, které jsem měla absolvovat za čtyři dny, nějak moc nechtělo.. Navíc mi nikdo nebyl schopen říct, jak to natáčení bude probíhat. Ve smlouvě, kterou jsem podepsala, bylo jen náplň práce - kompars. Ale zároveň jsem si byla jistá, že když to dám, změní to zásadně můj život a taky mě uklidňovalo, že mám jen jeden natáčecí den (musíte být k dispozici 24 hodin)… Takže jsem všechny ty své pocity nechala proudit, aniž bych je dál analyzovala a šla si domů odpočinout…
Čtyři dny uběhli jako voda.. Když jsem se ráno probudila, ještě jsem úplně netušila, jak intenzivní tento den pro mě bude. Večer před tím jsem dostala, opět prostřednictvím sms, instrukce kdy a kde mám být.. Potěšilo mě, že není potřeba brzy vstávat, protože natáčení té „mojí“ scény (v tu dobu jsem vůbec neměla ponětí, co se v ní bude dít) je plánováno na 13:00 a mám tam být o dvě hodiny dříve(v rámci mého vizuálního přerodu v židovskou matku..).
Když jsem přišla do kostymérny a vzala si svoji hromádku šatů, které mi byly přiděleny na kostýmní zkoušce a chtěla si je začít oblékat, přišla ke mně ta francouzská kostymérka, oblečení mi vzala a zmizela.. Když se vrátila, vysvětlila mi, že režisér chce, abych měla na sobě jiné barvy, abych se hodila do záběru.. To jsem opravdu zajásala, místo černých věcí jsem dostala alespoň hnědé.. Ale zároveň mi tím došlo, že nejspíš nebudu součástí žádné davové scény, o kterých, v rámci svých zážitků z natáčení, vyprávěli mí přátelé..
Pak mě ještě učesali a odvezli na místo natáčení…
Budova dlouhé roky nevyužívaných císařských lázní byla jak ledová jeskyně. Byl konec listopadu, venku bylo 12 stupňů a uvnitř ještě méně. Měly tam sice puštěný nějaký přímotop, ale ten chudáček neměl šanci obrovské prostory vytopit.
V tomto prostoru jsem se seznámila s mými kolegy. Bylo nás celkem sedm.. Protože se harmonogram natáčení protáhl, čekali jsem v té zimě asi dvě hodiny, než pro nás přišel asistent a řekl, ať jdeme s ním.. Šli jsme dlouho chodbami lázeňské budovy, které byly upraveny pro natáčení jako lazaret..
A pak to přišlo. Asistent se zastavil u jedněch dveří, a když je otevřel, oblil mě pot. Za dveřmi bylo velmi úzké dlouhé schodiště vedoucí směrem dolů. Bylo mi jasné, že jdeme do nějakého sklepa.. Což pro mě, která jsem do té doby měla fobii ze stísněných prostor, nebylo úplně příjemné zjištění..
Opravdu jsme došli do malého sklepa, kde se nás zpočátku, než jsme vše nacvičili, tísnilo deset.. V situaci, kterou nám nastínila asistentka ( jsme Židé, jsme tam už několik dní, máme hlad, strach, je nám zima a čekáme na transport do koncentráku) jsem vůbec nepotřebovala nic hrát. Kvůli malému prostoru jsem se opravdu cítila hrozně, navíc mě hned svlíkli z baloňáčku, který jsem původně měla, takže jsem tam v cca 8 stupních seděla jen v letních botách, v halence a sukni a v tom studivém spodním prádle, které jsem měla pod tím..
Když mi přinesli panenku a dali mi ji do náručí, jako že to je moje dítě, tak jsem měla dost. Celou tu dobu, co nás tam štelovali se mi vše prolínalo s tím vhledem z koncentráku, který jsem tenkrát měla a nezasvěcený by asi nemohl pochopit, co se tam v tu chvíli ve mně odehrávalo.. Já to nehrála. Byla jsem to. Ta zmrzlá, hladová, vystrašená židovská maminka, která neví, co jí čeká a opravdu se bojí o své dítě.. A když mi pak později řekli, že panenka byla jen na zkoušku a na natáčení mi přinesli živou půlroční holčičku, nemohla jsem chvíli ani dýchat. V tom vhledu jsem totiž byla těhotná a čekala jsem holčičku..
Tedy, věděla jsem, že to nebude procházka růžovou zahradou, ale že potřebuju pro svoji transformaci, aby mě Vesmír, až takhle vydusil, to jsem opravdu nečekala..
Protože sklep byl malý na to, aby se tam vešli současně všichni účinkující včetně režiséra, kameramana, osvětlovače a dalších potřebných členů štábu, natáčení bylo rozděleno do více fází. Vždy ve sklepě zůstali jen ti, kteří měli být zrovna v záběru, pak jsme se zase vyměnili, a tak to probíhalo něco přes dvě hodiny.. Nezdá se to dlouho, že? Ale pro mě, pohlcenou všemi těmi šílenými pocity, navíc totálně promrzlou, se to zdálo opravdu nekonečné.. Je těžké vám to popsat, a navíc vnímám, že ani není nutné zacházet do detailů.. Zkrátka jsem si prožila svůj „malý soukromý očistec“..
Bylo úžasné pak slyšet: „Máme to. Byli jste skvělí. Děkujeme.. Pro dnešek končíme..“
Když jsem pak vyšla z toho sklepa a postupně stoupala po schodech nahoru, vnímala jsem, že se něco změnilo. Jakoby s každým schodem ze mě něco těžkého odpadávalo. Když nás pak odvezli zpět do kostymérny a já svlékla ty šílený šaty, cítila jsem, že to staré a tíživé zůstalo v nich a já můžu volně dýchat.. Opravdu jsme se nadnášela..
Pár dní pak ještě trvalo, než jsem si odpočinula a dokončila se přestavba, která ve mně do té doby probíhala..
Bylo to náročné, ale pro mě velmi přínosné. Pochopila jsem, jak smysluplné je poslouchat svoji intuici, jak uzdravující je dovolit si autenticky doprožít své emoce, které jsem v minulosti potlačila a jak úlevné a posunující je jít do i do věcí, ze kterých mám strach a ten strach překonat..
Na vlastní kůži jsem si vyzkoušela, že:
POKUD ZVLÁDÁM PROCHÁZET STRACHEM, BEZ TOHO, ŽE BYCH SE JÍM NECHALA POHLTIT, PLNĚ otevřená své vlastní zranitelnosti, ODMĚNOU ZA TO MI JE NEZMĚRNÁ VNITŘNÍ SÍLA, KTERÁ NA MĚ ZA TÍM V ŠÍM ČEKÁ…
A v této odvaze prostupovat vlastním strachem mě velkou měrou podpořila právě METAMORFNÍ TECHNIKA..