… jejda to jsou teď ale vydatné dny plné velkých zvratů, co! Bez ohledu na to, jestli to chceme vnímat nebo ne, děje se nám to, na nějaké úrovni, všem…
Je to zkrátka síla! Člověku se někdy ani nechce věřit, že všechny tyhle nepříjemné pocity a situace nám sesílá Vesmír pro naše dobro, jako podporu a impuls k tomu, abychom přestali přešlapovat na místě, vyšli z toho v čem nám není dobře (co nás už dlouho, dlouho ubíjí), otevřeli se vědomí toho, že si zasloužíme být šťastní a sami sebou, a abychom rozpohybovali svůj život tak, aby nás co nejdříve dovedl k tomu novému naplněnému bytí, po kterém všichni toužíme… I když je někdo třeba ve fázi, že si to nechce přiznat, a to je také v pořádku (všichni jsme svobodné bytosti a máme právo si sami zvolit a rozhodnout se, jaký život prožijeme), cítím, že i on(a) je součástí tohoto procesu, ať se mu to líbí nebo ne…
Já osobně se tedy cítím lépe a svobodněji od chvíle, kdy jsem se vědomě rozhodla vyměnit svůj smutný ustrašený život v „Nepřátelském Vesmíru“, kde moje motto „oběti“ bylo: „Proč se mi to všechno pořád děje, vždy jsem nikomu nic špatného neudělala!“(kdy jsem pořád s něčím, či někým bojovala) za život v „Přátelském Vesmíru“, kde ke mně také přicházejí situace, které mě občas drtí a připadám si jako ve svěráku, ale už vím, že nejsem žádná chudinka, které tím někdo, nebo něco ubližuje, ale, naopak, pochopila jsem, že je mi prostřednictvím těchto „nepříjemností“ ukazováno, že právě konám něco, co není v souladu s Vesmírem, s jeho zákony a s láskou sama k sobě.
Protože v tomto duchu konám delší dobu, měla jsem už dostatečný prostor, aby mi život potvrdil, že pokud přijde něco, co se mi nelíbí, vím jistě, že je to o mně. Nemůže za to nikdo jiný, jen já (ať už se toho účastní kdokoliv další, je jen prostředníkem mého uvědomění si, co mám u sebe změnit). Už vím, že je velmi smysluplné s pokorou přijmout zodpovědnost za to, že jsem se do této situace dostala.
Jojo, také mě to v první chvíli, jak se říká, sejme. A já sama za sebe vnímám, že je víc než důležité prožít si pravdivě všechny ty doprovodné emoce, které daná situace ve mně vyvolává (nedělat hrdinu). Takže se vypláču, vykřičím - já tedy sama se sebou, neboť vnímám, že mi nepomůže hodit to na někoho jiného tím, že ho seřvu, nebo mu navodím pocit viny… Ale tím z toho nechci dělat pravidlo – když si dovolíme vnímat sami sebe, každý víme, co dělat (rozebrat všechny jednotlivé případy, kdy co ano a kdy co ne, by vydalo velmi rozsáhlou knihu, a toto je jen krátké zamyšlení..). No a pak, když odejde ten šok a emoce, a rozjasní se můj pohled na věc (a dokážu být k sobě upřímná), buď hned vím, co mi situace říká, nebo si prostě poprosím o to, aby mi byl objasněn důvod, proč se mi to děje a abych já pochopila, co mi to má říct. A vždycky mi odpověď, nějakým způsobem, přijde. Někdy se třeba vůbec nevysvětlí, proč se mi to událo, jen to ve mně spustí jakýsi proces očisty, změny, nebo jak to chcete nazvat... A to, co mělo odejde samo, aniž by mi přišlo nějaké vysvětleni, nebo pojmenování… Prostě se něco děje a pak se mi uleví.. A protože já už v tyto procesy věřím, nemám důvod pak už po ničem pátrat. Hlavně, že je to pryč a mně je zase o něco lehčeji...
Jak mi nedávno z jednoho láskyplného zdroje přišlo:
„Je smysluplné nechat procesy, ať se dějí a uvolnit se do nich…“
(přeloženo – nech to plynout…)
Hluboce mě oslovil postup řešení zátěžových situací, který popisuje Michal Burda v knize
ŽENA = LÁSKA:
- Udělej pro splnění svého záměru (který má být k užitku Tobě i ostatním) všechno, co pokládáš za nezbytné.
- Když to nevyjde, ber to s klidem na vědomí, jako upozornění, že řešení nebylo nejvýhodnější, a čekej na pokyn Vesmíru.
- Nebuď nešťastná/ý, víš, že to dobře dopadne.
- Naplň svou duši pozitivními myšlenkami a nesobeckou „vesmírnou Láskou“.
… a řešení přijde…
Jak já to vnímám, je to hlavně o víře, že vše, co se mi děje má pro mě nějaký smysl. O tom, že se mi vyplácí žít si svůj život, plynout s jeho proudem každý den, aniž bych mu vstupovala do cesty, vnímat sebe, krásy života, užívat si je, a když přijde impuls, tak ho následovat hned, jak to jde, bez toho, že bych si do toho nechala mluvit hlavu.
Pokud se mi to daří, vše zapadá jedno do druhého, vše nádherně plyne a moc si to užívám.
A když přijde situace, kdy, většinou nevědomě, přestanu plynout a začnu dělat cokoli, co mi škodí, kdy to začne v mém životě drhnout, a když já, z jakéhokoli důvodu, odmítám vnímat opakovaná, zatím jemná, upozornění Vesmíru, že je něco „špatně“, tak ŠUP, a když to nejde jemně, je potřeba přitvrdit.
A pak nevyhnutelně nastane něco, čeho už si nemůžu nevšímat a dělat, že se to neděje. Prostě dostanu to, o co jsem si řekla. A je potřeba se tím už konečně začít zabývat!
A já za to moc děkuji!
Moc dobře si totiž uvědomuji, jaké láskyplné vesmírné dary tyto nepříjemné situace pro mě jsou. Jak mě podporují a pomáhají mi (ať už je to prostřednictvím čehokoli, či kohokoli) rozpohybovat sama sebe, odevzdat co nejdříve svoje zátěže (to, co mě brzdí), dát do reality všechny touhy mého srdce a užívat si, konečně, překrásný, láskyplný, svobodný, naplněný život.
Vždyť proto tady přece jsem!
A ještě něco..
Život mi objasnil, že nikdy ke mně nepřijde žádná situace, na jejíž řešení bych, právě v tu danou chvíli, neměla dostatek sil, schopností a vědomostí… Jen je potřeba dovolit si to připustit a věřit sama v sebe…
Přeji nám všem hodně lásky k sobě samým i k ostatním,
abychom přestali příčiny našich nezdarů a nepříjemných pocitů hledat v těch druhých a dělat si z nich nepřátele,
abychom si dovolili vnímat tyto příčiny v sobě a tím urychlit svoje uzdravení!
Tak prosím,
pojďme to zkusit bez boje!
Zázračné láskyplné dny všem!
S úctou
DJ